O člověku, který neměl milost vlastní mysli

Jsou čtyři druhy milosti: milost Boha, milost gurua, milost jeho stoupenců a milost vlastní mysli. Pokud není milost vlastní mysli, tři předchozí nepůsobí. Povídka o tom vypráví.

* * *

Jeden mladík se domníval, že má v životě tuze málo štěstí, že ho pronásleduje smůla. Rozhodl se proto, že půjde hledat Boha, že mu přednese svůj případ a poprosí, aby mu život změnil. Doslechl se, že Boha možno nalézt jen v hlubokém lese, a tak se vydal na cestu.

Na kraji lesa potkal vlka, který na něj volal, kam jde. "Jdu k Bohu, aby mě přeměnil v dítě štěstěny," odpověděl mladík. Vlk ho požádal, zda by se nemohl Boha zeptat na to, proč on, vlk, má stále hrozný hlad. Mladík slíbil, že se na to zeptá, a šel dál.

Když ušel kus cesty, došel k řece, u které seděla milá, ale smutná dívka. Jakmile ho uviděla, otázala se ho kam jde, a když se dozvěděla, že k Bohu, poprosila mladíka, aby se Boha zeptal, proč je stále tak nešťastná. Mladík jí to slíbil a pokračoval v cestě.

Když odbočoval od řeky a zacházel do hlubšího lesa, uslyšel hlas, který na něj volal. Rozhlížel se, ale nikoho nespatřil, až poznal, že hlas vychází ze stromu, který říkal: "Zaslechl jsem, že jdeš k Bohu, prosím tě, zeptej se ho, proč stále trpím žízní, ačkoli mám kořeny ve vodě řeky?" Mladík slíbil, že nezapomene a až se vrátí, že vyřídí, co Bůh vzkazuje.

Nakonec po delším bloudění a hledání Boha našel. Přednesl mu svůj osud a řekl: "Pane Bože, mám stále smůlu, všechno se mi vždycky nějak zkazí. Moc rád bych byl dítětem štěstěny. Nemohl bych mít od nynějška více štěstí?" Bůh tomu přikývl, že za určitých okolností se to může stát. Mladík se nesmírně zaradoval a už se chystal vyrazit na cestu, když si vzpomněl na tři otázky, na které slíbil, že se zeptá. Bůh je vyslyšel a na ně odpověděl. Mladík za všechno poděkoval a rychle se vydal na zpáteční cestu, neboť byl přesvědčen, že jej nyní čeká nový život, život dítěte štěstěny.

V radostném očekávání budoucích dobrých věcí spěchal, aby takový život mohl co nejdříve začít.

Ve spěchu málem minul strom u řeky. Když tam doběhl a strom už už míjel, strom jej sám zastavil jedině tak, že na něj spustil větve.

"Ach, ano," zvolal mladík," Bůh ti vzkazuje, že můžeš mít dost vody, ale máš v kořenech truhlici, kterou je třeba odstranit. Když někdo tu truhlici, která je plná peněz, vykope, tvá žízeň bude uhašena. Já se však s tebou už dál nemohu zdržovat! Jsem teď dítě štěstěny, čeká mě nový život, a tak mám naspěch," a běžel dál.

Když dorazil k dívce, byl do svých představ tak zahleděn, že ji málem přehlédl. Dívka ho však vyhlížela, zadržela a zeptala se, co Bůh na její otázku odpověděl.

"No ano," zvolal mladík v chvatu, "Bůh říkal, že jsi nešťastná proto, že jsi sama. Prý kdyby tu šel okolo nějaký mladík a zamilovali byste se do sebe, mohla bys s ním být šťastná až do konce života. Tak a teď to víš, já ale musím dál. Mám teď štěstí a začínám nový život," a upaloval dále.

Na kraji lesa potkal vlka, který ho již z dálky uviděl a cestu zastoupil. Hned chtěl slyšet odpověď na svou otázku. Mladík mu odpověď Boha ochotně vyřídil: "Bůh ti vzkazuje, že máš hlad proto, že nemáš dost co jíst." A mladík ještě pokračoval: "A dál ještě říkal něco, čemu moc nerozumím. Vzkazuje ti, pokud ten blázen dojde až sem, aby ti to vyřídil, že si ho můžeš k obědu sníst."

(Rudolf Skarnitzl)